Home | Names | Stories | Pictures | Toolbox | Peter's Page | Email | Site map
|
April 2011 - I joined GENI - please also join Geni and "our family group" - it's All relative :)
See Town Šternberk "Friedmann-Klimesch-Rohel families (1850-1969)" 120 year history in Šternberk (Sternberg), Moravia, Czech republic or Friedmann Textile or my Geni project Šternberk (Mährisch-Sternberg), Olomouc, Moravia, Czech Republic (history, textile businesses, Jewish families, famous people, source & web site links)
 |
by Vlasta Hlůzová, Šternberk 2011© more books on worldcat, google images
Kromě Čechů, Němců a několika málo příslušníků jiných národností žili v minulých staletích ve Šternberku rovněž Židé. Všichni tito obyvatelé bez ohledu na národnost či náboženské vyznání spoluvytvářeli naše regionální dějiny a ovlivňovali hospodářský i kulturní život. Historii Židů ve Šternberku byla doposud věnována malá pozornost. Tato práce je příspěvkem k doplnění dosavadních jen útržkovitých znalostí. Poznámka: Žid /psáno s velkým Ž/ je příslušníkem židovského národa, tedy Židem v etnickém slova smyslu; žid /pokud je psán s malým ž/ je příslušníkem židovského náboženství; Žid a žid tedy nemusí být vždy jedno a totéž.)
Kdo jsou Židé
Židé jsou příslušníci starobylého národa a vyznavači nejstaršího monoteistického náboženství, víry v jednoho boha - judaismu, po krutém potlačení protiřímského povstání vyhnaní po roce 70. n. l. z Jeruzaléma, vypuzení ze své původní vlasti Izraele a rozptýlení po celé Evropě a Blízkém východě, ba po celém světě. Od té doby žili bez vlastního státu téměř 2000 let (v diaspoře). Také v naší národní historii patřila tato významná a svérázná národnostní skupina neodmyslitelně k obrazu českých, moravských a slovenských měst a obcí, k jejich hospodářskému, sociálnímu i kulturnímu životu. Zároveň byli Židé jednou z menšin s nejdelšími dějinami na našem území. Jejich jazykem byla zprvu čeština, teprve mnohem později i němčina.
Židé v českých zemích
Ačkoli první zprávy o židovských obchodnících u nás pocházejí z 10. století, jako svobodní cizinci se u nás ve větší míře usazovali od 12. století. (I ze školních učebnic dějepisu je např. známa citace jednoho z prvních popisů Prahy /Frága/ asi z roku 965, který zanechal ve svém cestopise učený židovský kupec Ibrahim ibn Jakub. Blízká Olomouc si zase připomíná, že se židovský cestovatel Izák ben Dorbalo zmiňuje o židovské diaspoře /osada a modlitebna ve 12. století/ mezi několika staršími osadami, jejichž spojením pak bylo založeno královské město Olomouc. Na jeho výstavbě se podle patentu Rudolfa Habsburského měli podílet i Židé, vypuzení pak z Olomouce r. 1454.) Židé si v obchodních střediscích zakládali vlastní kupecké kolonie, od 13. století se pak stal jejich hlavním zaměstnáním dálkový obchod. Do země dováželi luxusní zboží (orientální látky, víno, koření, výrobky z drahých kovů, zbraně). Vyváželi převážně dobytek a suroviny (dřevo, vosk, kožešiny). Zkušenosti a obchodní kontakty Židů významně přispívaly k rozvoji místního obchodu, a tím k rozvoji měst. Zároveň byli Židé pro panovníky vítaným a spolehlivým zdrojem příjmů, především v odvádění pravidelné židovské daně, která byla vlastně trvalou platbou za souhlas k jejich usídlení. Až do první křížové výpravy v r. 1096 bylo soužití Židů s místním obyvatelstvem poklidné. Pak se osud tohoto historicky nešťastného národa, vyhnanců bez vlasti, začal měnit. Již od vzniku křesťanství a hlavně poté, co se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím ve vznikajících evropských státech, totiž začaly sílit snahy omezit práva Židů a podřídit je panovnické moci v jednotlivých státech. Křesťanské náboženství bylo prezentováno jako nadřazené, a tak katolická církev usilovala o všemožné omezení židů. Na tzv. 3. a 4. lateránském koncilu (1179 a 1215 bylo katolickou církví výlučně zakázáno soužití křesťanů se židy. Jedním z nejstarších a současně nejvýraznějších projevů protižidovské diskriminace byla povinnost židů žít odděleně od ostatního obyvatelstva měst, a to jen ve vymezených ulicích, čtvrtích (od 16. stol. nazývaných ghetta), mnohdy uzavřených od ostatního města zdmi s branami či padacími mosty nebo oddělených řetězy. Tak byla poprvé naplněna myšlenka úplné židovské izolace. Smyslem ghett bylo nejen židy izolovat, ale také je ponížit. Stejně tak prostřednictvím dalšího církevního nařízení, dle nějž museli židé nosit na oděvu odlišující znamení, aby byli na první pohled rozpoznatelní od křesťanských obyvatel. Židovské znamení se v různých zemích lišilo, mělo podobu žlutého nebo červenobílého kolečka či pásky na svrchní části oděvu, dále zvláštní pláštěnky, kápě, čepce či klobouku, krejzlíku, muži měli povinnost nosit vousy, ženy musely mít zvláštní účes se žlutou stužkou, z Itálie jsou známy i červené zástěry pro ženy či zvláštní modré stuhy, v německých zemích a zemích rakouské koruny se stal typickým židovským znamením žlutý špičatý klobouk. Povinnost nosit židovské znamení přitom trvala několik set let. U nás ji zrušil teprve Josef II. roku 1781. (Za 2. světové války se toto středověké církevní nařízení vrátilo v podobě nacistického příkazu nosit z rasových důvodů žlutou Davidovu hvězdu, našitou viditelně na oděvu - kdysi vlastní znak, přiznaný Židům r. 1648 za Ferdinanda III., za války byl tento znak ještě doplněn nápisem Žid /Jude.)
Středověká církev také stanovila, že Židé nesmějí vlastnit půdu ani pracovat v zemědělství, byla jim zakázána i většina řemesel, aby nekonkurovali svým křesťanským sousedům. Jedinou oblastí, kterou se mohli v křesťanské společnosti zabývat, byl obchod, zastavárenství (vetešnictví), peněžnictví a lichva (půjčování finančních částek za dohodnutý úrok, což bylo křesťanům jako neetická činnost zakázáno). Od času, kdy byl národ Židů přinucen žít v diaspoře, prožíval někdy doby příznivější, převážně však velmi těžké. Proč tomu tak bylo? Ekonomická prosperita a úspěchy některých bohatnoucích příslušníků této národnostní menšiny, především schopných obchodníků, znamenala pro většinové národnosti jednak stále rostoucí hrozbu konkurence, jednak začala budit závist a nevraživost těch, kteří se neuváženě zadlužovali a nedovedli dluhy a smluvené úroky splácet. Křesťané se zase toužili pomstít židům podle principu kolektivní viny za Ježíšovu smrt na kříži jako „Kristovým vrahům“, třebaže Krista jako rebela nechali ukřižovat Římané (ukřižování byl v té době běžný trest), a Kristus sám byl také Žid. Křesťané začali o židech šířit ničím nepodložená obvinění (ze znesvěcení hostie, z rituálních vražd, z šíření nemocí a epidemií, vyzvědačství atd.). Na základě předsudků a četných pomluv se pak křesťané dopouštěli různých násilností vůči židům (osobní útoky kriminálních společenských živlů, vraždy, pogromy, vypalování ghett). Agresivita mas a protižidovské nálady se obracely proti židům i později, obvykle vždy v obdobích hospodářských, společenských a politických krizí. Nesmyslnost segregace židů (= ve smyslu duchovním) byla v polovině 13. století dokonce uznána a omezena i papežskými nařízeními. V naší zemi stanovil právní postavení židovského obyvatelstva Čech a Moravy dokument Přemysla Otakara II. z roku 1254 Statuta Iudaeorum. Dle něj se Židé stali majetkem královské koruny, královými služebníky, a získali jeho ochranu, za niž mu ovšem museli každoročně skládat nemalý peníz. Mimoto měli panovníci značné příjmy i z židovského podnikání a dostávali od Židů rovněž různé mimořádné platby nebo půjčky. Za Jagellovců např. byly některé platby od Židů požadovány dvojmo, od měst i panovníka, opakovaně docházelo také ke zrušení dluhů křesťanských dlužníků u židovských věřitelů, mimořádné bylo také daňové zatížení Židů. Není divu, že postupně chudli. Privilegia Židů musel každý panovník formálně obnovovat, ale ne vždy bylo na jejich dodržování dbáno. Měšťané, nespokojení s židovskými vymahači dluhů a konkurencí, využili oslabení panovnické moci v 15. století a vymohli si vyhnání Židů nejdříve z královských měst, později i z některých vrchnostenských měst. V průběhu 15. století se proto Židé začali přesouvat na venkov a do poddanských měst pod pravomoc (zejména moravské ) šlechty, která podnikavým židovským rodinám ochotně poskytovala zaměstnání i ochranu a která tak mohla účinněji hospodářsky soutěžit s městy, kde se řemeslnické cechy kvůli svému konzervatismu jen těžko vyrovnávaly s rozvojem zahraničního obchodu a technologického pokroku, kdežto Židé žádnými cechovními pravidly svazováni nebyli.
Samozřejmě záleželo vždy na panovníkovi, jak se k Židům na svém území zachoval, stejně tak na vrchnostech. Avšak největšího rozkvětu dosáhli Židé v českých zemích v 16. st. za vlády císařů Maxmiliána II. a zejména Rudolfa II., jehož osobním bankéřem, bankovním poradcem i poskytovatelem „nenávratných půjček“ byl „dvorský žid“ Mordechaj Maisel. Tato doba byla historicky „zlatým věkem“ židovské vzdělanosti a kultury. Oba císaři Židům potvrdili jejich dřívější privilegia, podle nichž nesměli být už nikdy z Prahy ani ze zemí Koruny české vypovídáni. Panovníci ovšem po Židech pro sebe žádali vždy velké finanční dary, zvané v 18. stol. „toleranční daň“. Pro tuto podřízenost byli Židé označováni jako „otroci královské komory“. Časem však opět nebyla panovníky potvrzená privilegia příliš brána v úvahu. I když v našich zemích k úplnému vypovězení Židů už nedošlo (jako např. ve Španělsku a Portugalsku po roce 1492), na Moravě např. nesměli Židé v královských městech až do 19. století žít. Uchylovali se proto do menších panských měst, jako byl Prostějov, Přerov, Lipník nad Bečvou aj. Pohnuté pro ně bylo 18. století zpřísněním bydlení v již existujících ghettech (translokační reskript), dále familiantským zákonem, který povoloval sňatek jen prvorozenému synovi, další synové museli v případě sňatku opustit zemi. Vítanými změnami byly pro židovskou národnost reformy císaře Josefa II. po roce 1781, jejichž smyslem bylo učinit Židy co nejvíce užitečnými pro společnost a využít jejich schopností. Byl to především toleranční patent a pak nařízení zasahující oblast náboženskou, jazykovou, ekonomickou, vzdělávací, soudní a správní. Byla zrušena jejich povinnost nosit zvláštní označení, v roce 1848 došlo ke zrušení ghett, toleranční daně i familiantského zákona, Židé získali také právo svobodně si volit bydliště. Od té doby se začali hodně stěhovat. U nás odcházeli rovněž do pohraničí a velkých měst, a protože mohli po staletích zákazů nyní studovat na všech typech škol, začala se mladá inteligence z jejich řad uplatňovat také v průmyslu, bankovnictví, právnictví, lékařství, vědě a umění. Židé však museli navštěvovat německé školy. Občanských svobod se dočkali až po vydání nové ústavy v roce 1867. Získali též volební právo, ale podle zákona o jménech byli nuceni přijmout podle určitého seznamu německá jména a příjmení. Pak se začlenili do okolního národa, v našich zemích asimilovali buď k české nebo německé národnosti. Někteří rezignovali i na svou víru. Příznivou etapou historie Židů byla u nás doba první republiky, tehdy se podíleli jako národnostní menšina na vládě, hospodářství, vědě i kultuře, stejně tak jako německá, ovšem početnější menšina. Evropská civilizace vděčí židovství za mnohé.
Od nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu v roce 1933 se však začala situace pro Židy z celé Evropy nebezpečně vyhrocovat. Mnozí Židé z Německa (i někteří němečtí antifašisté) už v této době uprchli do demokratického Československa. V Německu byla přijata řada diskriminačních opatření, v roce 1935 vstoupily v platnost tzv. norimberské zákony, založené na rasovém základě. Byly to jedny z nejhorších zákonů v dějinách lidstva a nebylo možné před nimi uniknout. „Definovaly“ židovskou národnost a legalizovaly pronásledování z rasových důvodů. Tak předznamenaly největší vraždění Židů, holocaust (holokaust) - v Německu a ve Španělsku, na Ukrajině, v Rusku, Polsku i jinde. Podle norimberských zákonů byli za Židy považováni všichni, kdo měli židovské předky, bez ohledu na vyznání. Němečtí nacisté na základě svých zrůdných rasových zákonů vyvraždili ve svých vyhlazovacích koncentračních táborech s plynovými komorami 90% příslušníků této národnosti - na 6 milionů Židů, z toho 1,5 milionu dětí. Ze 118 000 u nás žijících Židů jich takto zahynulo 80 000, asi 20 tisícům se podařilo utéci. Holocaust byl pak rozšířen ještě na Romy - ti patřili spolu se Židy do „první kategorie“ „podlidí“, dále na tělesně či mentálně postižené, politické odpůrce (komunisté a sociální demokraté), na homosexuály, Svědky Jehovovy a občany SSSR (11-17 milionů lidí), pak měli následovat další Slované - Poláci, Češi, Jugoslávci aj.
Zatím je málo medializovaná skutečnost, že se také mnozí česko-slovenští Židé zapojili do protifašistického odboje jako příslušníci zahraničních vojenských jednotek. Bojovali nejen na všech válečných frontách, ale účastnili se také odbojové činnosti i v koncentračních táborech, např. v Treblince a jinde. Z Židů přeživších u nás „čas šoa“, holocaust, což bylo 10% z celkového počtu českých a slovenských Židů na území Protektorátu Čechy a Morava i Slovenského štátu, odešli někteří v letech 1948 až 1968 do nově vzniklého státu Izrael. Hrstka zbylých byla u nás od 50. let minulého století vystavena státnímu antisemitismu, který židy jako příslušníky náboženské skupiny považoval za druhořadé občany. V té době jakoby žili v „ghettech beze zdí“. Teprve od 90. let minulého století mají příslušníci této minority (stejně jako ostatních církví) možnost obnovení činnosti i svobodného rozvoje jak po duchovní, tak po kulturní stránce. Pohnutá historie židovského národa a jeho bohatá kultura (literatura, hudba, výtvarné umění, architektura, tradice, zvyky, židovské myšlení od biblických dob do současnosti) i organizace židovských komunit v naší vlasti a v řadě dalších zemí světa poutají zvláště v posledním desetiletí stále více pozornost amatérských i profesionálních badatelů, univerzit, muzeí, různých sdružení a hnutí. Současně také sílí snahy o dialog mezi křesťany a židy, o zachování a obnovu židovských kulturních památek a o zdokumentování osudů významných kulturních osobností, včetně vojáků židovského původu, kteří bojovali za druhé světové války na západní i východní frontě proti nacistům, ale také životních příběhů prostých lidí, obětí nacistického válečného běsnění. Od 1.1.2009 pracuje v pražském Židovském muzeu oddělení pro dějiny šoa, studenti z některých měst se účastní ve spolupráci se Vzdělávacím centrem židovského muzea v Praze práce na Projektu Zmizelí sousedé. Patří mezi ně také Fakultní základní a mateřská škola dr. Milady Horákové v Olomouci, která od roku 2008 pátrá po osudech Židů v Olomouci a okolí, a již se jí podařilo dílčí výsledky tohoto projektu prezentovat (Pocta dětským obětem holocaustu, osudy paní Edity Šťastné /roč. 1924/ z Olomouce aj.).
V roce 2008 byl u nás založen Nadační fond obětem holocaustu, doplňuje se databáze židovských příslušníků čs. zahraničních jednotek za 2. světové války atd. V našem krajském městě byla k 1.4.1991 obnovena samostatná Židovská obec Olomouc s oblastní působností pro okresy Olomouc, Šumperk, Jeseník, Bruntál a Přerov. Druhým rokem vydává svůj časopis Chajejnu (hebrejsky חיינו), kromě celé řady průběžně uskutečňovaných různých kulturně osvětových akcí s židovskou tématikou se v roce 2010 pořádal v Olomouci již třetí ročník Dnů židovské kultury, v Olomouci-Neředíně je židovský hřbitov, jehož ústřední památník byl v roce 2005 doplněn čtyřmi deskami z černé švédské žuly s 1 325 jmény olomouckých židovských obětí holocaustu. Na Filozofické fakultě UP v Olomouci se nachází Centrum judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových. Z dřívějších 150 židovských obcí je nyní v ČR judaistické náboženství zastoupeno 10 obcemi (z toho 3 na Moravě). Obce jsou sdruženy ve Federaci židovských obcí v ČR. Starají se o náboženský a kulturní život svých členů, pečují o výchovu mládeže a osamělé seniory. Je však smutné, že i v současné době přetrvává stereotyp o odlišnosti Židů a že se o nich mnohdy mluví s despektem a určitým opovržením, jako by si stále nesli jakési Kainovo znamení nejsetrvalejší zášti v dějinách lidstva - antisemitismu. S projevy antisemitismu se můžeme setkat např. u hnutí skinheads či neonacistů (ničení náhrobků na židovských hřbitovech, internetové stránky nabádající k rasové nesnášenlivosti aj.). Je záležitostí státu, jak se s takovýmito projevy nesnášenlivosti vypořádá.
Židé ve Šternberku
První písemná zmínka o židovském osídlení ve Šternberku je z roku 1387. O osudech Šternberských Židů však bohužel neexistují žádné archivní prameny, zřejmě byly zničeny za válek a požárů, jimiž bylo město stíháno. Mimoto byli Židé majiteli Šternberského panství v 15. i 16. století z města vypovězeni, poprvé za Jana Berky z Dubé a Lipé v roce 1492. Dle zprávy Wilhelm Stief (Illustrierte Geschichte der Stadt Sternberg - Ilustrované dějiny města Šternberka) údajně proto, že žid Eleazar odkoupil od katolického kněze Petra Damma, jenž se dostal do finančních potíží, dvě hostie. Pravděpodobně ve spojitosti s pronásledováním Židů v Polsku však někteří přistěhovalci z jejich řad přece jen ve Šternberku opět za-kotvili, ovšem se svolením vrchnosti. Regionální vlastivědný badatel Karel Morav ve svých místopisných kronikách Šternberských domů sleduje osudy Šternberských Židů pře-devším na základě jejich vlastnictví domů v letech 1530-1577, do jejich dalšího vyhnání z města. Zjistil například, že zatímco se podle ur-báře z roku 1515 nachází ve městě pouze žid Baruch a v letech 1541- 1546 jen jedna židovská rodina, počet židovských rodin pak stoupá až do roku 1576 na 22 až 25 rodin. Těmto zámožným židovským měšťanům a řemeslníkům patřilo ve vnitřním městě od doby nám známé kolem 16% domů. Usadili se podél „vody“, tedy na území mezi ulicí Růžovou (dnešní Jaroslavovou) a Vodní. Ve Vodní ulici vlastnili dům č. 10, 12, 14 a 16, v Růžové ulici dům č. 13. Domy byly většinou nové. Židé bydleli také v ulici směřující k jižní fortně, v dnešní Pekařské, z níž vedla krátká cesta podél vnitřní strany hradeb k židovské škole za domy č. 8 a 9 z náměstí. Škola je zmiňovaná v dokumentech z roku 1563, 1585, 1609, 1620, 1634 a 1660.
I ve Šternberku se tedy podle platných protižidovských nařízení dodržovalo fyzické oddělení židovské ulice od ostatních částí města. V Moravových kronikách domů (Morav 1975, 1977) je uvedeno pouze jedno jméno židovského obyvatele bydlícího mimo uvedené židovské ulice Martin or Markus žid nožíř, je zapsáno r. 1515 a 1531 až 1546 v Široké ulici č. 25. K. Morav uvádí, že Martin žid nožíř platí židovskou daň, v roce 1562 už nežije a jeho vdova Markéta se syny Petrem a Tomášem pak prodává dům Šimku kolářovi. Tento dům v Široké ulici (dnes ČSA) byl v roce 1950 zbourán. K. Morav však nevylučuje, že ve městě žily ještě další židovské rodiny, ale poněvadž neměly žádný nemovitý majetek, jejich jména v urbářích zapsána nejsou. (Ve starých zápisech se vždy ke jménu židovského osadníka připojovalo označení Jud, Jüdin nebo v česky psaných listinách žid, židovka, čímž bylo vyjadřováno jejich tehdejší právní postavení.) Mezi více než třiceti osobami ve sledovaném období se K. Moravovi podařilo zachytit hojné příbuzenské vztahy, jména několika měšťanů vlastnících i dva domy a platících židovskou daň. U několika zdejších židů je také zapsán jiný obor činnosti než obchod - byl tu tehdy židovský písař, sklenář, řezník, mečíř, nožíř, švec, kožišník i váčkář (čili měšečník, výrobce kožených měšců). Jelikož stálá příjmení byla zavedena až v tereziánských dobách, jsou někteří židovští občané v urbářích ještě označeni upřesňujícím přívlastkem (Izák žid vodní, tj. žijící u „vody“, Izrahel žid starý, Johel chromý žid, Samuel malý žid, Jakub šilhavej žid, žid Josef Šťastný), případně jsou uvedena jména rodičů či manželky dotyčného. Zřejmě pro své nejchudší zakoupila ze soukromého židovského majetku Šternberská židovská obec (ustavená roku 1531 za duchovního vedení Rabína Abrahama) v roce 1569 dům a zřídila v něm židovský chudobinec, tedy útulek pro židovskou chudinu, „aby se měli kde sechraniti mezi nimi lidé chudí jejich národa“. Nacházel se ve východní části Vodní ulice, mezi ulicemi Prostřední (dnes Střední) a Račí (Partyzánskou). V roce 1577 židovská obec dům prodala. Po třicetileté válce poškozená, neprodejná budova jejího posledního majitele zpustla a parcela později připadla obci. Pojmenování Židovská ulice se pro ulici Vodní užívalo ještě dlouho po vypuzení Židů z města - až do roku 1620, i když už se současně objevují i jiné názvy této ulice („u vody“, u potoka, am Stadtgraben, od 1779 Vodní).
V Růžové (dnes Jaroslavově) ulici si Židé vybudovali také své lázně - rituální „koupadlo“, neboť městské lázně nesměli používat. (Městské lázně ležely nedaleko od židovských lázní na „vodě“. Jako „voda“ byl označován otevřený vodní kanál, vedoucí od náhonu Horního mlýna a protékající Vodní ulicí, Příkopy, kolem kostelíčka až k panské valchovně, kde ústil do Sitky. V hlavních ulicích byl kanál překlenut a zanikl k roku 1809.) Kdy došlo k vybudování židovských lázní, nevíme, poznámka o jejich existenci se objevuje pouze jednou, a to v kupní smlouvě z roku 1576, týkající se domu v Růžové ulici č. 13: „ ...(dům) s místem, kde židé měli své lázně..“. Voda na koupání se odebírala buď z městského pramene v ulici na rohu Obertorgasse 11 (U Horní brány) nebo z „vody“, pokud nebyla na horním toku znečištěna, odtokový kanál z židovských lázní vedl mezi domy Vodní ulice č. 14 a 16. Lázně zřídil na svém pozemku z milosti vrchnosti „žid Žalman zvaný též David Žalman žid“. Měl je také ve své režii, a proto platil každoročně vrchnosti i jakousi živnostenskou daň. Povinnost platit lázeňský poplatek 28 krejcarů ročně byla vázána na domy Žalmana žida (Vodní č. 10 a 12.) Odchodem Židů a likvidací jejich lázní však povinnost platit onen poplatek nezanikla, platba je zaznamenána ještě v letech 1802-1824. Na mapě stabilního katastru z roku 1834 jsou tyto domy označeny čísly 125 a 126, jim odpovídají dnešní (samozřejmě přestavěné) domy popisných čísel 132 a 133. V 16. století tvořily tyto domy dům jeden. V roce 1574 menší, severní díl domu bez zahrady, upsal Žalman žid své dceři Cyprli, provdané za Grygar Viktorina, učitele na zdejší židovské škole. Větší díl prodal r. 1576 Pavlu Goldmannovi židovi. Dle K. Morava byl lázněmi zřejmě severnější dům. Podle gruntovních knih byly oba domy stále organickou součástí města, od roku však 1627-56 poničené a pusté. Po vykázání Židů z města oba domy, stavebně označené jako lázně, vrchnost koupila. Ulice Růžová (dnes Jaroslavova), byla ještě v letech 1585-1707 uváděna jako Židovská. Židé bydleli také v dnešní ulici Pekařské (záznamy v domovních kupních smlouvách roku 1588, 1589, 1596, 1601 a 1615). I jí se říkalo Židovská, v letech 1679-1704 Gassl, v letech 1779-91 „bei dem neuen Pförtl“, Pförtelgasse = U malé brány, a teprve po zbourání fortničky z přelomu 30. a 40. let 18. století dostala od roku 1787 název Bäckergasse = Pekařská.
Poblíž byla i židovská škola. Zpráva o ní pochází z roku 1563. Byla postavena za zahradami domů č. 9 a 10 na Náměstí (dnešní Hlavní náměstí) a byla doslova přilepená na vnitřní stranu městských hradeb. Posledním rektorem a kantorem školy byl „Greger“ nebo „Grigar-žid“ z Kroměříže. Po vypovězení Židů v roce 1577 přešla budova do majetku barvíře Hanse Schwerina a byla součástí nemovitostí na „Náměstí“ (dnes Hlavní náměstí). Za třicetileté války (1627) byly oba domy pobořeny a vypáleny při útoku císařských na dánskou posádku ve městě, v roce 1634 koupil budovu židovské školy Georg Breuner
 |
Když vydal nový majitel Šternberského panství kníže Karel z Minsterberka *wiki dne 8.3.1577 městu Šternberku německy psanou listinu, jíž mu potvrdil množství privilegií, bylo mezi nimi také „privilegium o vyhoštění židů“. Podle něj nesměl ve městě a kdekoliv na celém panství žádný Žid bydlet, vlastnit dům, obchodovat, nakupovat či prodávat zboží (s výjimkou výročních trhů, za vysoký osobní poplatek, tzv. Leibmut). Židé také nesměli do města vstupovat, přenocovat zde (pouze po získání souhlasu starosty a v souladu s nařízeními vrchnosti a hejtmana). Porušením zákazu se vystavovali trestu zabavení zboží, soudní žalobě anebo pořádkové pokutě. Ve vrchnostenském dokumentu se na závěr říká: Tímto tedy mohou být naši poddaní zbaveni jejich škodlivé přítomnosti a dostává se jim tak možnosti, jak se stávat navzájem lepšími a rozvíjet se.
Po roce 1577 si tedy museli Šternberští Židé najít jiné bydliště, avšak svoje majetky mohli svobodně prodat. Odstěhovali se většinou do Úsova, Loštic, Mohelnice, Kojetína a Kroměříže. Ještě řadu let však z nových bydlišť platili šternberské vrchnosti poplatky za své šternberské majetky. Zřejmě byl takto prodán i majetek židovské obce (chudobinec a škola). Minsterberkové se snažili zavést na celém panství jednotné náboženské vyznání. R. 1592 byla ze Šternberka vypuzena i Jednota bratrská. Protože židovští obchodníci přicházeli se svým zbožím na trhy a výroční trhy, bylo jim později přenocování v hostincích mlčky trpěno, ale když se v roce 1763 někteří ubytovali u občanů, byl (dle záznamu v kronice W. Stiefa) v roce 1764 opětovně vydán zákaz o přenocování Židů ve Šternberku. Toto opatření platilo do roku 1848. Po vydání nové ústavy v roce 1867 byly pak všechny diskriminační zákazy v rámci habsburské monarchie zrušeny. Židé využili možnosti volného stěhování a hledali pro sebe a své rodiny vhodné ekonomické podmínky. Tak se v některých moravských městech v 19. století vytvořily početné židovské komunity, zejména v Mikulově, Olomouci, Prostějově i jinde. idé se usazovali též ve venkovských obcích. Výjimkou nebylo ani Šternbersko. V roce 1880 bylo např. při sčítání lidu zaznamenáno 10 obyvatel židovské národnosti v obci Jívová, stopy židovského osídlení vedou i do Huzové a Chabičova. Je pravděpodobné, že nás stále pokračující historické bádání dovede ještě do některých dalších obcí.
V roce 1893 žilo ve Šternberku 114 izraelitů (úřední název), v roce 1920 jejich počet poklesl na 69, v roce 1930 až na 62, někteří konvertovali (změnili víru). Moravova kronika domů dokládá, kteří z izraelitů získali větší nemovitý majetek. Uvádí mezi léty 1860-1921 zhruba 20 jmen, kdy Židům v určité době patřily některé domy, např. v Obloukové 30, v Široké (dnes ČSA) 9, 11, 15, 48, 56, v Radniční 4, 8, 13, na Náměstí (Hlavní náměstí) č. 10, ve Hvězdné (Bezručova) č. 16, v Cirkusové či Cirkusce (u školy na nám. Svobody) č. 11, v Ulici ovčího potoka (Potoční) č. 6. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že domy byly nejen kupovány a prodávány, ale také bourány a přestavovány i přečíslovávány. Šternberští izraelité již nevytvářeli od 19. století vlastní samostatnou obec, ale spadali pod židovskou obec Olomouce. Ve Šternberku se však scházeli ke společným modlitbám a meditacím. Šternberská modlitebna (synagoga) se nacházela poblíž začátku dnešní Opavské ulice v ulici Jarní. (Podle úředního dopisu z r. 1945 se udává Troppauerstrasse 10, tehdy třída Spojenců, dnešní Opavská, což je údaj převzatý ze Šternberského adresáře W. Stiefa z roku 1905, jejž tehdy vytiskla Buchdruckerei Carl Auradniczek Sternberg. Lokaci tohoto místa však nelze ztotožňovat s dnešní Opavskou 10, protože došlo k mírnému posunu domovních čísel při přečíslovávání domů. )
Mluvčím židů byl Max Gessler *geni, majitel obchodu s oděvy v Radniční ulici 8. Po začlenění Šternberka do Říše se v roce 1938 většina Šternberských Židů vystěhovala do zbytku republiky - neznámo kam. Po ustavení Protektorátu Čechy a Morava však mnozí z nich upadli do rukou gestapa a byli odvezeni do koncentračních táborů. Jejich majetek byl „arizován“. Šternberskou židovskou synagogu Němci hned po obsazení města vypálili. Z 15. na 16. března 1939 byla vypálena a zbourána i krásná olomoucká synagoga, postavená v letech 1895-1897 v orientálně-byzantském slohu, projektovaná významným vídeňským architektem židovské německé národnosti Jakobem Gartnerem *geni (21.11.1861 Přerov - 18.4.1921 Vídeň) wikipedia. Tento architekt projektoval na Moravě řadu synagog, v Olomouci několik desítek obytných domů i vily, ve Šternberku novogotickou stavbu německé spořitelny z roku 1895, nyní sídlo Komerční banky; tento dům je kulturní památkou. (Olomoucká synagoga stávala na místě dnešního parkoviště na Palachově náměstí poblíž Terezské brány, její vzhled nám přiblíží internetové stránky Židovské obce města Olomouc.) Zbytky budovy byly pak dva roky rozebírány, podařilo se z ní zachránit 10 modlitebních dřevěných lavic a v soukromém držení i 8 okenních vitráží. Lavice se dostaly do kostela v Olšanech u Prostějova, v roce 2004 byly odkoupeny do Krnova, nyní jsou tři řady těchto lavic umístěny v postupně restaurované loštické synagoze, v níž se buduje expozice památek na židovské oběti holocaustu z Loštic a okolí. V Úsově se zachoval kromě synagogy také židovský hřbitov.
Ve Šternberku nebyly nalezeny žádné stopy po meziválečné židovské komunitě. Chybí dokumentace o předválečné evidenci Šternberského obyvatelstva i židovské matriky. A protože neznáme jak jména osob, tak jejich národnost a víru, ale ani nevíme, kam Šternberští Židé po Mnichově 1938 odešli, je velice obtížné zjistit, zda někdo z nich přežil i „konečné řešení židovské otázky“ v letech 1942-45, kdy byli Židé masově posíláni do koncentračního tábora v Terezíně a odtud dále na východ do vyhlazovacích táborů v Sobiboru, Majdanku, Chelmnu u Lodže nebo Treblinky, kde byli většinou povražděni cyklonem B, pokud již se neudusili cestou výfukovými plyny v uzavřených autech, sloužících stejnému účelu.
Mnozí ze Šternberských Židů (ale i někteří čeští úředníci) se však vystěhovali z města již dříve, před evakuací obyvatelstva 7. a 8. října 1938, neboť protižidovské útoky se množily. Setkali se s nimi i mladí manželé Grögerovi, malíř Kurt Gröger *geni, syn Šternberského továrníka Hermanna Grögera *sternberk.org, a Kurtova manželka Simone Driayová, která pocházela z francouzské židovské (nevyznávající) rodiny. Po sňatku 6.8.1936 a krátkém pobytu v Praze žili dva roky ve Šternberku a pomáhali Kurtovu otci ve vedení jeho podniku (textilní továrna Mikulaschek & Gröger) *geni, jehož výroba už od počátku 30. let více a více upadala. V té době byl již život pro antifašistickou rodinu Grögerovu nesnesitelný. Kurtovi a Simone se podařilo na posledení chvíli před mnichovskými událostmi (13.9.1938) vrátit do Paříže. S příbuznými, kteří se stali členy NSDAP, se rozešli.
V archivu Židovské obce Olomouc byl pouze nalezen v seznamu členů olomouckého synagogiálního sboru z doby po roce 1962 výčet jmen pěti občanů bydlících ve Šternberku. Byli to: Isidor Bachner *geni (nar. 30.8. 1895), bytem Lomená 16, Isidor Donath *geni (2.8.1879 Brno - ), U střelnice 21, Regina Dresslerová *geni (4.6.1910), Cirkuska 7, František Lustig *geni (15.8. 1905), tř. E. Beneše 48, Anna Navrátilíková *geni (9.5.1909), Ořechová 43. Více o těchto osobách zatím nevíme. Významným Šternberským rodákem židovské národnosti se vztahem také k blízké Olomouci byl Otto Z. Eisner *geni (12.1.1911 Šternberk - 1 proslul jako významný britský filozof a odborný spisovatel. Také Šternberský rodák Otto Z. Eisner působil po válce v Anglii jako vysokoškolský profesor. Proslul především jako překladatel české poezie do němčiny.7.1975 Bradford, Velká Británie). Poté, co německá vojska vstoupila v březnu 1939 do země, byl Eisnerův přítel Stephan Körner *geni varován svým spolužákem, důstojníkem SS, že život na Moravě už není pro židovské rodiny bezpečný. Stephanovi rodiče odmítli odejít, věřili, že se nemusí ničeho bát, když nejsou komunisté. (Později však Körnerova matka zemřela v Osvětimi a jeho otec spáchal sebevraždu cestou do tohoto koncentračního tábora.) Stephan Körner (nar. 1913 v Ostravě v učitelské rodině) pak ještě se dvěma přáteli, Otto Eisnerem a Willi Haasem, utekli přes Polsko do Spojeného království, kam přicházelo od začátku války mnoho uprchlíků. Všichni tito tři přátelé pravděpodobně sloužili v československé emigrantské armádě, Körner až do roku 1946; pak působil na různých univerzitách, dosáhl vysoké akademické kariéry i řady titulů a poct a. Ve 30. letech minulého století patřil k mladým českým židovským literátům, kteří si předsevzali svou prací cílevědomě a trpělivě „stavět most“ mezi kulturami. Otto Eisner a jeho přítel Hans Schönhof *samy na? geni (11/25/1886 Wischau - 1/22/1943 Auschwitz) např. vybrali a přebásnili tři desítky nejkrásnějších básní Vítězslava Nezvala (Gedichte Vítězslav Nezval wiki.). Sbírka vyšla roku 1938 v Lipsku jako bibliofilské vydání o 100 exemplářích a byla nabízena ke koupi knihkupectvím v Moravské Ostravě (die Buch-handlung Julius Kittls Nachfolger Mähr.-Ostrau). Překladatelé jednotlivých básní jsou v knize označeni jejich iniciálami. Knihu doplňuje citlivý doslov obou autorů o smyslu poezie a Nezvalova bibliografie. Doslov je datován v Praze dubnem 1938. Dvojice židovských autorů O. Eisner - H. Schönhof na sebe upozornila ještě na samém prahu války (1939) překladem romantické lyrickoepické básně Karla Hynka Máchy *wiki Máj. Krátce potom oba mladí židovští literáti emigrovali. Jejich překlad Máje si vysloužil i pochvalné uznání literárního kritika Ladislava Nezdařila *wiki jako jediný z dosavadních překladů. Podle něj v rukopisné verzi překladu těchto autorů občas „Mácha poprvé promluvil jinou řečí, a přece svou...“ Hans Schulhof (nar. 1913 v Brně) padl jako příslušník francouzského zahraničního odboje ve 40. letech. Šternberský rodák Otto Eisner, vysokoškolský pedagog a překladatel české poezie do němčiny, zemřel v Anglii ve věku 64 let.
Dokumentací židovských památek a zaznamenáváním orální historie v Lošticích, Mohelnici, Úsově, Polici a Litovli se zabývá loštické občanské sdružení Respekt a tolerance. Jeho předseda p. Luděk Štipl *memoryofnations.eu pátrá se svými spolupracovníky po historii židovských komunit i po osudech Židů. Podařilo se jim zdokumentovat některé z nich, mezi nimi také životní příběh židovské ženy pocházející ze Šternberského regionu – paní Edith Carter Knöpflmacher *geni. Narodila se 17. prosince 1914 v Huzové (dříve Německé Huzové), zažila počátky nacismu v Sudetech, přežila věznění v Terezíně a Osvětimi i pochod smrti. Po válce se vrátila do Olomouce. V roce 1948 emigrovala do USA (Cincinnaty ve státě Ohio), kde žije doposud. Luděk Štipl a Jaroslav Dubský prezentovali její pohnuté životní osudy ve filmovém dokumentu (DVD - 28 min.), který získal 1. místo v kategorii dokumentárních filmů v soutěži Olomouckého kraje (Mohelnice 2009). V rámci programu sdružení Respekt a tolerance jsou pořádány vzdělávací přednášky pro žáky škol i veřejnost. Součástí programu Zapovězené příběhy židovské je také přednáška L. Štipla Byl jednou jeden svět - Vzpomínky paní Edith Carter Knöpflmacher na život v Mohelnici, Lošticích, Huzové a Olomouci.
O osudy Šternberských Židů se zajímal také německý amatérský vlastivědný badatel a Šternberský rodák Helmut Polaschek *geni z Frankfurtu nad Mohanem. Dle něj dosud nepřinesly dotazy a pátraní u židovských obcí v Praze, Olomouci ani u Yad Vashem v Jeruzalémě či Židovském muzeu ve Frankfurtu nad Mohanem dostatek informací k objasnění osudu Šternberských Židů.
Literatura a další prameny:
Vlasta Hlůzová, Židé ve Šternberku, Šternberk 2011. Počítačová sazba a grafická úprava Vlasta Hlůzová. Situační mapka židovských ulic ve Šternberku (Sternberg 1934) na zadní straně obálky byla převzata z článku H. Polaschka (Šternberské listy 5/1999). 1.vydání. Vydalo Město Šternberk 2011
*See also Chronik der Stadt Sternberg von 1241-1865 vervollständigt u. fortges. von Josef Matzner
OR Peter's YouTube videos 1936+ Sternberg, Miroslav Rohel OR Heidi (nee Klimesch) Rohel 90th birthday (Google drive) OR my Sand & Snow skiing videos (YouTube) OR Stories tab OR my Geni project: Šternberk (Mährisch-Sternberg), Olomouc, Moravia, Czech Republic
Contact: Peter Rohel, 42 Cardigan Rd., Toronto, ON, Canada M8Z-2W2 | Copyright:© 2004-2021